Lego chyť ho! Lego hlídej!

 Lega nemáme primárně na obranu. Nechceme ani aby to byl pes, kterého se budou druzí lidé bát. Naopak, Lego je pro radost, naší i druhých lidí. Chodí s námi do práce do Psychiatrické léčebny Červený Dvůr, kde se denně setkává s mnoha lidmi, které už zná, a také neustále s novými lidmi. Nevěděl jsem původně, jestli se to podaří. Naše kamarádka, když jsem se jí ptal, jestli nám bude dělat veterinářku, napřed trochu spráskla ruce - Beauceron? A ještě kluk? A tak i když jsem si pořád myslel, že to dobře dopadne, zůstávala ve mě malá dušička. 

Když jsme si Legíška přivezli, byli jsme s ním doma asi týden a pak už šel s námi do práce. A od té doby každý den. Pořídili jsme mu obrovskou letištní přepravku, jako boudičku, aby si měl kam zalézt, když by byl už z toho všeho dění unavený. Vešla se do ní bez problémů moje žena. Ale obavy byly zbytečné. Lego byl od personálu i od pacientů zahrnován něhou a milou pozorností, boudičku nikdy nepotřeboval. Stojí mi v kanceláři a slouží jako stolek na psí hračky. Naopak, od malička se učil vnímat komu jak je a protože byli hodní na něj, rozvinul se v něm silný soucit. Když bylo někomu ouvej, chodil ho utěšovat. Když někdo pláče, přijde mu dát hlavu do klína, přitulí se. Nebo přinese polštář jako hračku, aby se podělil. 

Umí změnit atmosféru v místnosti. Někdy si lehne na koberec doprostřed skupiny, hodí se na záda, nohy rozcapí nahoru, jak francouzská modelka u Modiglianiho, hlavu ukloní na stranu šibalsky mrkne, usne a hlasitě chrápe. Někdy šťouchá do člověka čumákem, až si začnou hrát. Někteří noví pacienti si k němu najdou cestu rychleji, než k ostatním lidem. Měli jsme i lidi, které pes pokousal a báli se. V několika případech si Lego získal pozici "psů se bojím, ale Lega ne". 

I když je Lego hodný a já v něm mám jistotu, je přeci jen velký černý pes a lidé se mají právo ho bát. Zjistil jsem praxí, že nejúčinnější způsob jak obavám druhých čelit je ukázat dobré vychování a výcvik. Jdu po cestě před léčebnou a proti mě jde maminka s kočárkem v druhé ruce cape dítě. Usměju se, pozdravím, zavolám psa k noze. Pes je tam v cuku letu jako přilepený, občas zaflexím ještě nějakým trikem - pár kroků dozadu nebo do boku. V naprosté většině případů tohle stačí. Mamince povolí rysy v obličeji, některá psa pochválí, někdy se zeptá, jestli si psa můžou pohladit - můžou. Někdy si popovídáme, někdy jen jdou dál, ale ošetřil jsem, že se nemusí obávat. To je důležité. 

A tak jsme ho z obran naučili jen dvě věci. Ta první je jednoduchá - Lego chyť ho! Zákusy stojí často za prd, což bude moje chyba - na naučení správného zákusu jsou postupy a pomůcky a tvrdá manžeta z hovězí kůže na to není ideální. A Beauceroni obecně rádi překusují. Ale jeho to baví a hraje si na to rád. 

Ta druhá věc, co jsme ho naučili je trochu složitější, ale učil se jí velmi rychle. Povel je "Hlídej!". Znamená to, že od toho momentu je na něm, aby si pohlídal, jestli je na nás ten druhý hodný. Může se s námi dotýkat, může před námi metat kozelce nebo mlátit klackem do země. Ale jak nás bouchne, pokusí se někam odvléct nebo se nás tím klackem dotkne, Lego už na další povel nečeká a řekne mu, že takhle ne. Když to vysvětluju nepejskařům, mají tendenci hledat nějakou "mechanickou" hranici, kde by se pes mohl splést. "Co když jí sáhne hřebenem do vlasů", slyšel jsem třeba dotaz. Je to jinak. Psi, ostatně jako další zvířata, jsou daleko chytřejší a vcítivější, než jim my lidé přiznáváme. Lego se nerozhoduje mechanicky, on docela přesně ví, kdy je kontakt milý a kdy není. On i ví, kdo má dobré úmysly a kdo ne. Ty útoky, kde dělám figuranta já, jsou hra, dává si velký pozor aby nešel moc prudce a když se ve rvačce podaří kousnout "do živého", okamžitě mu měkne tlama. Takže se rveme rádi (:-). 

Pozn. - na videu se napoprvé vůbec netrefil, ale nebudu sem dávat jen to, co bylo perfektní..

PS - Ještě umí změnit atmosféru v místnosti jinak.. Když si prdne, děláme průvan i v zimě. Nojo, je potřeba si hlídat dietní chyby (:-)