Bobek je na světě. Aneb zotavení z naší první výstavy. A trochu o ženách od psů.

 O víkendu 4.-6.10. 2024 jsme byli na naší první výstavě. Konala se v Juniorcampu Nová Živohošť. Přijeli jsme v pátek večer, a protože jsem vůbec nevěděl, co si vzít s sebou, balení se protáhlo a přijeli jsme dost pozdě. Naštěstí mi moc hodná paní na recepci nechala klíč od pokojíku v Caravan Club restauraci a milá servírka nám ukázala kde co a kam - také velmi ochotná. Rychlé vyvenčení, večeře a padli jsme do postele. 

Ráno při venčení pěkný tuhý bobeček, takový co pejskaře vždycky potěší. (Pejskaři nejsou koprofilové, jejich zvláštní záliba ve zkoumání exkrementů svých psů je ryze praktická. Poznají podle konzistence, barvy a ano i vůně mnohé o zdraví jejich miláčků. V třeskuté zimě se o bobek - tedy v sáčku - dobře zahřívají zmrzlé ruce. O tom, co všechno se dá vykoukat z takového bobku, když se povozí na centrifuze, napíšu někdy jindy).

Začala výstava. To vám bylo psů a lidí a heblat a všeho. Vzali jsme si pro jistotu všechny obojky a skoro všechna vodítka, co jich jen máme. Jenomže na výstavu platí trochu jiný dress code, než jaký máme ve výbavě. Zatímco my disponujeme dvěma obojky "proti autům a myslivcům", tedy svítivě oranžovým Decathlon a svítivě žlutým Masbrill (ten žlutý umí i fosforově zeleně svítit) a pak jedním řetězem německé výroby Hermann Sprenger, na výstavě se nosí tenoučké řetízky, aby nerušily linii vystavovaného psa. Vodítko by pak mělo být rovněž tenké, černé. No nejblíže jsme tomu byli s naším řetězem a kratičkou červeno černou šňůrkou jako vodítkem. Ale zpátky k bobečkům, dojmy z výstavy příště. 

Přišla řada i na nás, vystavili jsme se a šli jsme se vydýchat k psí pláži. A Legoušek kaká, jenže jaksi dosti řídce. Je asi z toho všeho trochu nervózní, říkám si, dám ho odpočinout na pokoj. Lego ulehnul na svém prostěradle a já jsem se šel dívat na probíhající výstavu. Bylo to poutavé - tolik krásných Beauceronů a spoustu lidí, kteří francouzskými ovčáky ale i psy a zvířaty šířeji doslova žijí. Přestože jsem nikoho kromě Kateřiny Hrkalové osobně neznal, s leckým jsme se seznámil a zpětně mě mrzí, že jsem se mohl vyptávat ještě daleko víc. 

Zajímavé je, že kolem Beauceronů jsem pozoroval jen málo mírných žen. Třeba Lenka Táborská, ta ano, z té jde mír a klid jako z čistého alpského jezera a stejně zachází i se svými psy a zdá se, že ti ji vnímají snad telepaticky. Ale ženy tohoto typu jsou tu zřejmě v menšině. Naopak, převládají ženy divoké, vášnivě nespoutané. Některé to neskrývají a snad to ani nedokáží - Lucie Tančevová připoměla mi Vildu z románu "Victoria" od  Knuta Hamsuna. Kateřina Hrkalová působí pohybem i temperamentem jako brazilská puma a když se tahle dvojka dá dohromady, zavírá hospoda až ve tři  v půl páté. Ráno to na nich ale poznat není. Jiné ženy vystupují v tomto prostředí klidněji, jakoby kultivovaněji, jenže energie je v nich jen stěží držená na krátké uzdě, jejíž švy - tu a tam - slyší už ucho praskat. Je Pavla Obstová klidná síla? Ale kdepak, jen navenek. Bože ta má uvnitř divokých koní více než to Volvo, kterým přijela. A Jarka Schwabová se jen marně schovává za dlouhým sklem svého fotoaparátu - tahle žena ví co chce a dostane to. Tiše, vytrvale pozoruje, vyhodnocuje, úsudky jí běží za čelem jako zrychlený film, zatímco mlčí. To ona mě dostala na výstavu, kam jsem nikdy neplánoval jet. Možná snad ještě Kateřina Valdhans. Její energie uklidňuje, pečuje. Pak se podíváte co dělá - namátkou  Extreme dog race Milovice 2022 kategorie Long: 3. místo (!) nebo Hard dog race 2022 12. místo z 453 (!!) (ženy). A jsme zase zpátky, pochopíte, že motto její chovky "Vroengard, kde dračí duše mají čtyři tlapky a mokrý čenich" se jaksi vztahuje i na majitelku. Tak takové jsem tam potkal ženy a to jsem je poznal jen krátce a málo. Společným jmenovatelem je, že ať již mírné či vášnivé, jsou to ženy silné. 

Ještě jednu ženu chci zmínit. Václava Rybárová. Řekl jsem, že ženy kolem Beauceronů jsou ženy silné. Netroufnu si spekulovat, jací musí být jejich manželé, partneři a milenci aby byl vztah alespoň vyrovnaný. Ale viděl jsem jednu ženu, jejíž autoritě se se podřizovaly ochotně, samy nastavovaly hlavy a přijímaly jho. Na výstavě jsem pochopil, kolik moc toho o francouzských ovčácích nevím. Nepoznám "kapří hřbet", nevidím neparalelní linie hlavy, vysoko nasazené ucho. Rozhodčí Václava Rybárová všechny své posudky komentovala, vysvětlovala, objasňovala, málo prostoru by kdo našel pro neobjektivitu či podjatost. V prostředí kde mnohé nervy zvučely jak napnuté strunky, udržela atmosféru spravedlnosti. Vydržela to dělat celý den, každý mohl cítit, že se věnuje právě jemu, jako by tam v tu chvíli byla opravdu a celá jen pro něj, a vydržela to dělat v zimě a v dešti. A zatímco odborné rozhodnutí nedokážu posoudit (až na to, že Lego je ve své kategorii nejkrásnější, to mohu potvrdit), obzvláště mě Václava Rybárová zaujala svým přístupem ke zvířatům. Její označení štěněcích slečen "princezny" bylo nestrojené a když mírně napomenula jednu soutěžící, aby pejskovi nohy nesrovnávala nohou, získala mé srdce. 

Stále odbíhám od tématu, znovu se pokusím vrátit. Jak jsem stál u výstavního kruhu, povídá Lucka Tančevová, že tam nějaký tmavý pes demoluje pokoj, trhá záclony. Zůstal jsem blahosklonně klidným, tohle prostě Lego není, to nedělá. Jenže ona, že to je to okno na kraji. No a už jsem běžel, dost neklidný, protože tohle Lego vážně nedělá. Nikdy. Lego na pokoji šílel. Snažil se dostat ven dveřmi, pootevřenou ventilačkou. Záclona skutečně roztrhaná, jak skákal packami na okno. Když jsem otevřel dveře, vyběhl ven. Přikázal jsem mu se vrátit, poslechl, ale když viděl, že chci zavřít dveře, vyběhl znovu a tentokrát neposlechl. Tohle Lego také nikdy nedělá. Pro představu - můžeme potkat kočku. Můžu Lega za kočkou vypustit a po třiceti metrech ho bez problémů odvolám zpátky. Vyzkoušeno opakovaně s kočkami, s jelenem zapleteným parožím do křovisek, vyzkoušeno opakovaně s hárající fenou. Jestli jsem byl předtím zneklidněný, teď jsem se lekl. Netušil jsem, co se děje. Utíkal jsem za vyděšeně sprintujícím psem, který mi zmizel z očí mezi chatkami. Chvíli jsem ho už docela zoufale hledal, pak na mé volání přišel sám, stále ještě velmi rozrušený. Utišil jsem jej, pomazlil, odměnil. Lego je s námi i v zaměstnání, jsme s ním prakticky 24 hodin denně, kromě cca půl hodiny porady, kdy na nás čeká v kanceláři. Napadalo mě, jestli měl tak silnou separační úzkost - ale to nesedělo, není úzkostný. Když už musím někam odjet bez něj, je sice smutný a čeká u okna, ale není úzkostný. Klidně si i pospí. Tohle jsem nikdy neviděl. Snad že mu chodilo pod okny tolik cizích psů? Ani to nesedělo. 

Aniž bych znal vysvětlení, vzal jsem ho s sebou napřed na uklidňující procházku a pak k výstavnímu dění. Srovnal se velmi rychle - byl hned zase normální a zase to nesedělo na to, jak předtím šílel. Málo jsem vnímal co se děje v kruhu, nedalo mi to spát. Pak mi naznačil, že potřebuje pryč od ostatních, tak jsme šli. Potřeboval se znovu vykadit. Jenže jestli to dopoledne bylo tekuté, tak teď to stříkalo. A za hodinu znovu, ale tentokrát s dvěma flíčky jasně červené krve velikosti asi desetikoruny. Došlo mi, že je zle, a také jsem pochopil, co se to dělo na pokoji. Lego cítil, že se mu vaří střeva a hledal cestu ven, protože se nechtěl vykadit na pokoji. Proto mě neposlechl, viděl, že mu nerozumím a už to nemohl udržet. Vyhledal jsem nejbližší otevřenou lékárnu - byla v Praze, vzal jsem psa do auta a jeli jsme, hodina cesty. Nenapadlo mě nic lepšího, než že seženu živočišné uhlí - v minulosti mu na silnější průjem zabralo. Na parkovišti v Praze se pokadil znovu, tentokrát už krve skoro na dlaň. Už jsem zmatkoval. Nesnáším Prahu, ze střešního parkoviště jsem nevěděl kudy se dostat do obchodního centra, neustálý strach o psa. Lidi mi poradili a byl jsem za to moc vděčný. Do lékárny jsem běžel, v Globusu ještě koupil láhev vody a pes se znovu pokadil, krve ještě víc. Natlačil jsem do něj třicet tablet živočišného uhlí, trochu vody vypil, málo. Až teď, když jsem tam s ním seděl v kufru, uklidnil jsem se trochu a došlo mi, že to nic neřeší, že to je málo a napadla mě spásná myšlenka, že jsem přeci v Praze, (v té kterou tak nemám rád) a že v Praze přeci musí být i v sobotu večer otevřená nějaká veterina. Google mi ji našel osm kilometrů od nás, otevřeno do 22h. a už jsme jeli. Tedy když jsem se doptal jiných lidí, kudy se z toho střešního parkoviště dostaneme pryč. Normálně bývám funkčnější. 

Na Veterinární klinice Poděbradská se nás ujal MVDr. Jan Jíša a sestřička (snad se nepletu) Anička. Odebral podrobnou anamnézu, psa vyšetřili, uklidnili mě a psovi píchli Trimetox a Helicid. Zaplatil jsem, rozloučili jsme se a .. a Lego se jim doslova - dámy prominou - posral na chodbu. Tentokrát to už byla samá krev. P. doktor Jíša povytáhl obočí, vzal si nás zpátky do ordinace a připíchl antibiotika Noroclav. Poučil mě, co mám hlídat (hlavně černou smrdutou krev ve výkalech, apatii). Chtěl jsem to po Legoušovi uklidit, ale sestřička Anička mě nenechala a uklidila to sama. Na parkovišti u veteriny se Lego dvakrát mohutně vyčůral a spokojeně skočil do kufru auta. Telefonoval jsem ženě, pak jsme jeli zpět do Nové Živohoště. V noci mě ještě vzbudil v jednu, potřeboval ven, pak ještě jednou ve dvě a pak už spal až do rána. 

Ráno jsme měli jít na povahový test - T.A.N. test. Ten se skládá z dvou výstřelů z pistole, naznačeného útoku figuranta s holí. Pes nemá projevit ani bázlivost, ani nadměrnou agresivitu. A když je takto "roztočený" po "útocích", přichází třetí část, kde má přijít k porotcům a ti sledují, jak rychle se zase dokáže zklidnit, zda se lidí nebojí neucukává nebo na ně neútočí. Nevěděl jsem, jestli na to Lega po takové noci brát - muselo mu být špatně už když jsme byli ve výstavním kruhu a co když si to teď pokazí u povahového testu? Lucie Tančevová a Jarka Schwabová nabídly, že tam můžu přijít a uvidíme, jak Legovi bude. Snad by to šlo i nezávazně vyzkoušet, uvidíme. 

Bál jsem se trochu nechat při snídani v Caravan Clubu Lega samotného na pokoji, aby třeba zase nevyváděl. Ale obával jsem se zbytečně - bylo to prostě tím průjmem, teď byl úplně v klidu. Po snídani jsme se došli podívat na "nástřelnou", kde Lucie Tančevová se svou 12ti letou fenkou předváděla, jak to má vypadat. Myslím, že se jmenovala Kira a byla skvělá. S Legem jsme byli na řadě až pátí a stále jsem si nebyl jist, zda do toho ten den jít. Vzal jsem ho na procházku mimo kemp, abych se rozhodl, podle toho, jak mu bude. Bál jsem se, že bude schlíplý, unavený, bez nálady, ale on byl nadupaný energií, skoro jako by se nechumelilo. Vypadalo to, že půjde do všeho, tak jsem na něj dal. 

Při ráně z revolveru šel proti výstřelu, až mám ruce o trochu delší. Na hůl nereagoval, to jsem věděl, že tak bude. Máme ho vycvičeného, že na lidi, kteří se chovají prazvláštně, poskakují, kejhají, mlátí věcmi o zem a vůbec se chovají divně (Lucie promine) reagovat nesmí. Je s námi v práci v Psychiatrické léčebně Červený Dvůr a vzácně se někteří pacienti chovají dosti podivně. A to by bylo "velký špatný", kdyby po některém skočil. Nereaguje ani když nás tito zvláštně se chovající lidé berou za ruku, stojí blízko nebo nás obejmou, to je vše ok. Jiné věci se začnou dít, když nás pak někdo vezme ošklivě - začne nás táhnout, udeří apod. Ale to se u T.A.N. testu neděje. 

Lucie si v roli figuranta s holí dala docela záležet, aby rozpoznala, zda nereaguje protože se bojí nebo proč a spokojená byla, až když změnila směr "útoku" ze směru odkud se předtím střílelo a Lega rozštěkala. Škoda, že neměla rukáv a nemohl jsem ho poslat... Se socializací u poroty Lego válel. On od štěněte mezi pacienty vyrostl. A každý jeden na něj byl hodný. S kým se potkal, měli ho rádi. Nezřídka mu zejména pacienti s psychózou, (kteří bývají vůči lidem podezřívaví), uvěřili dříve, nežli nám. Legovi od lidí nikdy nic zlého nepřišlo. Neznamená to, že by nehlídal a razance jeho obrany je dost hustá. Ale lidský svět považuje v základu za dobrý a apriori hodný důvěry. Až mě napadalo, jaký by byl svět, kdyby měli lidé to štěstí vyrůstat ve stejných podmínkách, jako on. Lego si také lidi velmi dobře pamatuje. Když se k nám naši pacienti po měsících či letech vrací již uzdravení na návštěvu, okamžitě je rozpoznává a vítá, na rozdíl od návštěvníků, které nezná. 

 Video natáčela Pavla Obstová. 

TAN test (už mě nebaví tam psát ty tečky) tedy dopadl 10/10/10, i když ještě v noci doslova cedil krev. 

Domů jsme jeli uchovnění, s oceněním 1.výborný v kategorii Open, titulem CAC, TAN bez ztráty kytičky, změření od hlavy až k patě. Pro nás ale ještě vyhráno nebylo. Dokončili jsme 36 hodin hladovky a začali hrstičkou rýže s kousky libového hovězího. Ráno zase rozvařená rýže s kousky kuřecího prsa. Pak totéž v poledne a pak k témuž ještě kousek banánu. Podařilo se mi v lékárně koupit psí probiotika a ládovali jsme to do něj v horní hranici dávkování. Pak už jsem si troufnul přidat do toho nadrobno nasekaný little gem salát a Roboran Barf. Pes stále plný energie, veselý, hravý, běhavý, ale šetřil jsem ho. Vše dobré, ale pořád ještě v úterý nekakal. Bral jsem ho na vycházky 5x denně, abych rozhýbal pohybem peristaltiku. Dnes už večer dostal skoro plnou porci lehce ovařené hovězí sleziny, rýži, salát, probiotika, Roboran a chodroprotektiva (Alavis). 

A na poslední večerní procházce prostě popoběhl, třikrát se zatočil, přičupl a udělal bobeček. Veselý pes, veselý pán. Jdeme spát. 

PS - Víte, co mi řekla paní na recepci v Juniorcampu, když jsem šel zaplatit rozervanou záclonu? Ať to nechám. Ať si s tím nedělám starost, že mají náhradní. A nerozmyslela si to, ani když jsem to při vracení klíče nabídl podruhé.

Děkuju. Zejména za tu vlídnost, děkuju!